Moshe o funkční integraci

„Aah, teď se mému systému ulevilo a mohl bych v klidu i usnout..“ říká Moshe Feldenkrais ve chvíli, kdy spolu s jeho dřívějším studentem (nyní praktikem) demonstrují, jak si praktik a „žák“, v této roli nyní Moshe, vzájemně naslouchají (ve výcviku praktiků v Amherstu, 1980). Moshe pocítil, že ten, kdo právě jemně pohybuje jeho hlavou ve svých rukách, vnímá jeho potřeby a jeho podpora je právě taková, že se v ní cítí bezpečně.

Své potřeby ani potřebnou míru podpory si přitom dopředu ani neuvědomuje. Naslouchá tomu, s jakým zájmem a pečlivostí praktik následuje rychlost, které může jeho tělo důvěřovat, že ho náhle nezradí a nebude muset svou hlavu ochránit před nenadálým pádem okamžitým napnutím svalů na krku. Cítí, že ho praktik netlačí ani do míst, kde by znovu musel být ostražitý vůči nepříjemným pocitům v očekávání možné bolesti. Naslouchá také tomu, zda-li ho tlačí k něčemu, co on sám si myslí, že by pro něj bylo dobré. Postupně vnímá, že praktik respektuje jeho samotného takového, jaký je, a dovoluje mu cítit se po celou dobu komfortně, dokonce navíc přispívá tomu, aby našel ještě větší pocit pohodlí.

Praktik tedy naslouchá tomu, co je bezpečné pro nervový systém člověka, kterého se dotýká a jemně zkoumá možnosti jeho pohybu, a nachází místa, ve kterých si tento člověk (tady Moshe) neví rady s gravitačními tahy působícími na různé části těla a neví, jak se jim sám přizpůsobit a uvolnit se. Praktik mu vlastně pomáhá uvědomit si, co se v těle děje, a toto uvědomění dává obratem odpočinout napětí svalů, kterými neuvědoměle pracujeme proti gravitaci.

A toto, společně se zkušeností, kdy se cítíme být vnímaní a podporovaní, způsobí, že si můžeme „vydechnout“. Dech se přirozeně stane klidnějším a pravidelnějším.

Pokud se totiž necítíme být podpoření, například i tím, že se nám nepodaří dostatečně pohodlně se usadit v křesle, neodložíme si ruku dostatečně bezpečně na opěradlo nebo jí nepodepřeme svá záda a musíme se držet bez opření se, jak dlouho to vydržíme? Svaly se začnou namáhat, později neznatelně třást až zatuhnou a nakonec se dostaví bolest. Tehdy nám náš nervový systém nedovolí ani volně dýchat, ani soustředit se a dělat to, co bychom rádi dělali.

„Ahhh“ ..konečně tedy vydechnete. Cítíte, že to dokážete. Že vaše schopnost cítit se dobře a uvolnit se je tady. Rozpoznáváte, že ten druhý je na vás naladěný. Nasloucháte v těle tomu, čemu naslouchá ten, kdo vámi pohybuje. Někdy také cítíte vy sami, že byste potřebovali něco jinak – položit ruku na vaše rameno z jiné strany, protože tady kontakt (dotek) z neznámého důvodu vyvolává větší napětí, anebo zjistíte, že se vám hůře dýchá – praktikovi pomůže, když své pocity a vjemy sdílíte a může tak hledat, jak vám ještě lépe vyjít vstříc a kde své vlastní vnímání více zpřesnit.

Je to tedy vzájemná komunikace. Jak říká Moshe: „tanec jednoho nervového systému ve dvou tělech“. Jednoho propojeného nervového systému, kde dva nervové systémy vnímají a jednají společně, jeden se učí vždy od toho, který je právě lépe zorganizovaný a funkčnější. Tak jako se méně zkušený tanečník v páru učí od toho, kdo je v tanci plynulejší, jistější a zkušenější.

Jakmile se cítíte bezpečně, váš nervový systém rozpozná podporu svalům (praktik převezme jejich práci, dělá to, co by jinak dělaly ony), které jsou nyní neuvědoměle stažené a v napětí, a napětí uvolní. Nemusíte se tedy o uvolnění snažit. Zároveň je najednou více otevřený zajímat se o nové možnosti svobodnějšího a radostnějšího prožívání v pohybu i obyčejném stavu odpočinku, které praktik neverbálně (v pohybu a doteku) nabízí, zprostředkovává a umožňuje.

Tímto procesem pouštíme navyklé stažení svalů, které brání i našemu pohybu. Pohyb se stává volnějším, plynulejším, koordinovanějším, jeho rozsah se zvolna obnovuje. Bolesti se postupně zmírňují, protože na ně přestávají tlačit přetížené svaly napříč tělem.

S čím vám může FI® pomoci – ve stručnosti:

► se zmírněním až odezněním bolestí pohybového aparátu akutního i chronického rázu
► se zlepšením koordinace pohybu (plynulosti, přesnosti, rychlosti) a rovnováhy
► s potřebnou re-organizací pohybových stereotypů po úrazu, operaci a v klidovém režimu u ústřelu v zádech, se sádrou nebo dlahou u zlomeniny, namožení či podvrtnutí kloubu
► s držením těla
► se zlepšením životního pocitu, psychosomatickým laděním, tendencemi k opakujícím se emocionálním reakcím, které vám ubírají energii a snižují pocit vlastní sebehodnoty
► s prací s dechem – přirozené prohloubení, pozorování dechu jako indikátoru změny kvality našeho prožívání – v zacházení se stresem i v učení se zlepšování funkčnosti pohybu v čemkoli, co děláme (ve sportu i každodenním pohybu)

► s učením se vnímat, jak o sebe pečovat, jak rozpoznávat své biologické potřeby (důležité v práci se stresem, kdy se od nich odpojujeme a dostáváme se do přehlcení) a vyhovět jim; rozpoznávat, co vám dělá dobře, je příjemné, a co ne